El Camino Francés, Svatojakubská cesta podruhé.
7. září 2014 jsem se vydal, abych znova prošel touto zázračnou cestou. Tentokrát jsem ale nevyrazil sám, doprovázel jsem totiž Evu, milou kamarádku, kterou jsem poznal před několika lety. Tak jako při první cestě i teď jsem začal pouť ze Saint Jean Pied de Port, francouzského městečka na úpatí Pyrenejí a dokončil ji až u Atlantiku, kde jsem však strávil delší dobu zastávaje funkci hospitalera v albergu Delfín v Muxíi. Na stránkách tohoto deníku se můžeš dočíst, jak jsem jednotlivé dny pouti prožíval tentokrát.
Pátek, 12.09.2014., 5. den: Puente la Reina - Estella, 23,4 km
Z Puente la Reina jsme odcházeli o půl osmé, kdy už bylo dost světla. Na starém mostě jsme si udělali pár fotek a na jeho protějším konci jsme pak přešli na most nový, odkud byl na starý most krásný boční pohled. Zhruba 2,5 km jsme šli spolu po rovině, na dalším kilometru nás však čekal strmý výstup o 110 m výš. Z předchozích dnů jsem už věděl, že výstupy dělají Evě potíže. Při chůzi na rovině mi její tempo dosud vyhovovalo ale do kopečka však musím jít rychleji. Současně bylo zřejmé -a to jsme si už před cestou vyjasnili- že dříve či později se Eva chce osamostatnit, s čímž jsem od začátku souhlasil. I pro mne je Camino velmi osobní a soukromou záležitostí.
Zeptal jsem se jí tedy, mohu-li jít napřed, souhlasila a tak jsem zařadil vyšší rychlost a během pár minut jsem jí zmizel z dohledu. Pěkně vydýchaný jsem dosáhl vrcholu a po dalším půl kilometru, před obcí Maňeru jsem dohnal "starší" pár (mého věku...). Chtěl jsem je předběhnout ale v té chvíli však chtěla totéž provést i jedna mladá dívka, se kterou jsme se málem srazili. Podívala se na mne a pokunula mi, abych šel první. Usmál jsem se a se slovy "younger are faster" (mladší jsou rychlejší) ji pustil před sebe. S "malou rychlou myškou", jak jsem si -neznaje její jméno- Nadin podle jejího legračního ksichtíku v duchu pojmenoval, jsem se pak po cestě setkával velmi často. Šli jsme mnoho stejných etap ale bohužel ale nikdy ne spolu.
2,5 km za Maňeru následovalo Ciraquí, první z městeček, malebně posazených na malém kopci. Takových měst je na Caminu více (Villamayor de Monjardín, Navarrete, Castrojeriz i Graňón) ale Cirauquí je ze všech nejpůvabnější. Stejně jako vloni, zastavil jsem se tam u malého krámku na nanuka a krabičku taveného sýra.
O další 4 km dále se pak nachází středověký most města Lorca, oblíbené místo odpočinku mnoha poutníků. Není to přímo ve městě, nýbrž v malebném údolí o něco více než kilometr před ním. Sundal jsem si boty i ponožky, sedl si na postranní obrubu mostu a tiše pozoroval řeku i ostatní poutníky. Při tom jsem vyndal svůj porouchaný mobil a pokusil se s ním fotit. Zapnul jsem ho, přetřel prstem tmavý displej, poslepu se dotkl místa, ve kterém jsem si pamatoval ikonku foťáku a poté ťukl na předpokládané místo ikonky spouště. A vida, ono to cvaklo! V následujících dnech se mi tak nejednou podařilo naslepo fotit, občas jsem ale prstem "zabloudil", nechtěně přepnul na video, na němý režim, či na přední kameru a fotil pak sebe. Dokonce jsem poslal Evě tři esemesky plné nesmyslných znaků :-).
Za Lorcou následuje asi pětikilometrový úsek bez zvláštních pozoruhodností, táhnoucí se až po Villatuertu, kde jsem si zase rád poseděl na lavičce u dalšího středověkého mostu a splavu, který se před ním nachází. Z Villatuerty do Estelly, cíle dnešní etapy, už to pak není daleko. Sotva 4 km. Přesto jsem ale netrpělivě vyhlížel, kdy přijde ta studna, u které jsem vloni nějaký čas poseděl a vydatně se naobědval. Tentokrát jsem u ní chtěl počkat na Evu. Šli jsme sice prakticky celý den každý sám, ale na společném cíli se pokaždé předchozí večer dohodneme.
Čekal jsem dlouho, Eva ale nepřicházela. Nechal jsem jí tam tedy na kusu papíru vzkaz a šel zpět do municipal albergue (městské noclehárny) rezervovat pro ni místo. Eva nakonec, k smrti unvavená, s hodinovým zpožděním, přece jen dorazila. Vyprávěla, že k mostu před Lorcou dorazila právě v okamžiku, kdy já odcházel a už jsem neslyšel její volání.
Po povinných úkonech (sprchování a praní) jsme zašli do města vyhledat nějaký obchod s potravinami. Notnou dobu jsme jen kroužili a bloudili, nějak jsme však nemohli struktuře města přijít na kloub. Nakonec nám pomohl jeden mladý klučina s jako uhel černýma očima. Nadšeně, plný pýchy, vysvětlil nám anglicky, kudy máme jít. Eva, která má už samé a dospělé holky by ho bývala nejraději zulíbala a vzala sebou, tolik se jí líbil. V Eroski, místním supermarketu jsme pak nakoupili, poblíž v parčíku vypili pivo a vrátili se pak do ubytovny připravit se na příští den.